Příběhy: Mafie a pití. I to byl život na Ukrajině

Příběhy: Mafie a pití. I to byl život na Ukrajině

Rok jsme sbírali materiály, dělali rozhovory a nyní si můžete přečíst životní příběhy našich kolegů. Mnohdy to nejsou veselé zážitky. Jsou ale plné síly, odhodlání a neskutečné pracovitosti. Proto tyto příběhy končí dobře. Pojďte se společně s námi podívat na první příběh, který přináší osud Iuriiho Skakuna…

Iurii Skakun

Můj příběh není nijak odlišný než většiny chlapů od nás. Všechny nás ovlivnily tvrdé podmínky, které na Ukrajině panují. Pro něco to bylo dobré. Máme silnou vůli a velkou výdrž. Na druhou stranu se také rádi podíváme na dno flašky…

Narodil jsem se v Berdičevu na Ukrajině. Nejdříve jsem se vyučil tesařem a pak jsem šel na vojnu. Můj otec chtěl, aby se ze mě stal policista, prý abych se měl dobře a vydělal hodně peněz. No a tak jsem se ve dvaceti policistou stal. Realita byla ale o dost jiná. Pracoval jsem na dráze a odklízel zbytky sebevrahů. Bez rukavic.

Za tuto práci jsem dostával 320 hřiven. To je asi dvanáct set korun. V té době jsem měl už manželku a dítě na cestě, takže dá rozum, že jsem s tímto příjmem rodinu uživit nemohl. Vydržel jsem to přesně tři roky a tři dny. Víš, žít na Ukrajině bylo dost těžké. Představ si, že na tebe z jedné strany tlačí vláda a válka. Z druhé strany na tebe dotírá mafie. Takže i když máš štěstí a vybuduješ si vlastní firmu, nikdy nevíš, kdo a kdy tě o ni připraví. Když ti totiž přiloží pistoli k hlavě, uděláš vše, co chtějí. Včetně přepsání svého podniku na někoho jiného. A proto jsou lidé zvyklí si tam pomáhat.

Odchod z vlasti

Po tom všem jsem se rozhodl odejít pryč. Za prací mě to nejvíce táhlo do Ameriky. Na vízum jsem potřeboval pět set dolarů, které jsem neměl. A tak jsem je sháněl po všech známých. Nakonec se to podařilo. Vízum mi ale zamítli a vrátili jen čtyři sta dolarů. Proto jsem měl fakt obrovskou radost, když se mi v roce 2006 podařilo získat pracovní vízum do České republiky. Pracoval jsem dva roky v Praze a posílal peníze manželce a synkovi domů na Ukrajinu. Pak se ale objevil super kšeft v Barceloně, za který jsem měl slíbených patnáct set euro za měsíc. Za zprostředkování práce jsem zaplatil osm set a vyrazil do Španělska. Když jsem dorazil, nikdo mi nebral telefon. Nebyl jsem jediný, kdo se tak nechal napálit. Cesta tam i zpět mě stála skoro čtyři tisíce korun. No, byla to drahá sranda.

Zanedlouho mi vypršelo pracovní vízum a já se musel vrátit. Začal jsem pracovat pro jednu ukrajinskou firmu. Ta měla za úkol v Česku postavit drahou budovu. Super bylo, že mi firma zařídila trvalý pobyt v Česku. Horší už bylo, že nás šéf zaměstnával dvě stě našinců a všem platil pouhých padesát korun na hodinu. Navíc neplatil daně. Když se na to přišlo, začalo vyšetřování a on zmizel. Samozřejmě si mě předvolali k výslechu. Šok pro mě byl, když jsem se tam dozvěděl, že mě napsali jak spolumajitele firmy. Spousta dalších lidí na tom byla stejně. Celé to znamenalo okamžitou deportaci bez možnosti návratu. Naštěstí už jsem měl v té době zařízený trvalý pobyt, takže mě se to netýkalo.

Kolega z této firmy založil svůj vlastní podnik. Neměl jsem co ztratit, tak jsem šel tam. Platil sto korun na hodinu a pracoval jsem jedenáct hodin denně. Nakonec jsem ale odešel. Představ si, že účtoval buď hodiny nebo m2 tak, aby platil co nejméně. Pak jsem zkoušel ještě pracovat v Hustopečích. Platili mi sto třicet na hodinu, ale byla to černota, tak jsem šel od toho pryč.

A jak příběh pokračuje dál…?

Zakotvil jsem až v Almarku. Ten mi doporučil kamarád Sergej. No a pak to byla bleskovka. Ve čtvrtek jsem tam zavolal, v pátek už byl na pohovoru, v pondělí jsme odjeli a v úterý už se pracovalo. Měl jsem jasně daný hodinový fond na týden. Ze začátku nás hodně kontrolovali, museli jsme pracovat přesně na čas a poslouchat. Jak si tě ale proklepnou a vidí, že umíš, tak je to lepší. Řídím se tím, že je lepší pracovat pomaleji a pořádně, než aby po mně práci musel někdo předělávat.

Na Ukrajinu se vrátit nechci. Teď jsem konečně spokojený. Ale než jsem došel až sem, moje životní cesty mi hodně vzaly. Když pominu to, že mi před Almarkem na mnoha místech vůbec neplatili, tak jsem hlavně ztratil deset let života a prakticky neviděl syna. Dnes je mu šestnáct let. Na druhou stranu jsem mu dal možnost na nový start. Bude moci studovat, co bude chtít. To jsem já nemohl.

 

Rozhovor s Iuriim najdete zde

Máte zájem o naše služby, nebo chcete pracovat v našem týmu?